Historie lichtenštejnské cihelny a keramičky v Poštorné

Daniel Lyčka

V letech 1866-1867 nechala lichtenštejnská knížecí dvorská kancelář provést geologický průzkum u Bořího lesa na katastru tehdejší dolnorakouské obce Poštorná, která je dnes součástí města Břeclav. Průzkum, který provedl tehdejší lichtenštejnský stavitel Hampl a polír Matzka, prokázal naleziště kvalitní cihlářské hlíny a již v roce 1867 proběhl první zkušební výpal ve valtické knížecí cihelně pod vedením cihlářského mistra Ewalda Hitscheho. Následovala stavba samotného podniku a v následujících letech i rozšíření sortimentu o krytinu, dlaždice, obkládačky, drenáže a další stavební prvky.

První cihelnou pec zbudovali, pod dohledem lichtenštejnského stavebního úřadu v Lednici, zedničtí mistři Josef Schleps a Josef Bürzerl; stroje (např. řezačku hlíny) dodaly lichtenštejnské strojírny v Adamově. O chod závodu se staral správce valtického velkostatku Jan Protiwinsky a jako mistr zde pracoval (od roku 1869) jistý Schwarzer z vídeňské Stierovy cihelny, placený 60 zlatých (dále zl.) rakouské měny měsíčně. Nicméně vlastní vedení cihelny, dozor a kontroly nad ní i její vyúčtování, prováděla správa valtického velkostatku.

Z účetní uzávěrky za rok 1868 je patrné, že z počátku byl podnik z pochopitelných důvodů ve ztrátě, neboť celkové výdaje činily 11 731 zl. ½ krejcarů (dále kr.). Samotná stavba vyšla do 22. prosince na 7 593 zl. ½ kr., topné dřevo s dovozem vyšlo na 1 981 zl. 62 kr., ostatní výrobní náklady na 1 423 zl. 58 ½ kr. Na druhé straně příjmy činily pouhých 626 zl. 60 kr.

Jak tato první cihelná pec vypadala, zobrazuje částečně kolorovaný plán, uložený ve fondu F 115 v Moravském zemském archivu v Brně, označeném jako Situation für die im Theim zu errichtende Ziegelei zur Ausbeutung des Thonlagers (Situační plán postavené cihelny v Bořím lese pro využití naleziště [cihlářské] hlíny), na němž je podnik zakreslen v blízkosti tehdy ještě existující parforsní zdi (Theim-Mauer – stržena roku 1872), na valtickém panství, nedaleko hlavní cesty vedoucí do Břeclavi. Na základě toho víme, že se skládala ze zastřešené těžební jámy, jejíž půdorys měl tvar čtverce, a hnětací stroj byl poháněn koňskou silou. Nechyběl ani lis na cihly a nedaleký zdroj vody v podobě studny. Druhou částí byla sušárna cihel (64,5 x 7 m) a o kousek dál se nacházela samostatná stojící pec.

Druhý částečně kolorovaný plán Theimer-Ziegelei/Schoppen für die Knetmaschine, die Pressen und das erzeugte Materiale (Cihelna v Bořím lese/Objekt pro hnětací stroj, lis a vyprodukovaný materiál) představuje jednak půdorysní řešení a jednak jde o detailní příčné řezy prvními dvěma částmi objektu knížecí cihelny. K těžební jámě tak patří profil ab a cd včetně návrhu střešní konstrukce v pravém dolním rohu. Samotná budova (Schoppen) je rozdělena na tři relativně samostatné části – na plánu označena jako profil č. I., II. a III. Výrobní kapacita cihel v jednotlivých částech pak měla být následující: oddíl č. I. 6 400 kusů cihel, oddíl č. II. 12 800 kusů cihel a oddíl č. III. 32 000 kusů cihel, dohromady tedy 51 200 kusů cihel.

V roce 1869 výstavba závodu dále pokračovala. Cihelna byla vybavena lisem na drenážní roury, emailovou pecí, sušárnami cihel, či byl zbudován byt pro cihlářského mistra a potřebné kůlny. Z května uvedeného roku jsou známy i první výplatnice: za výrobu 1 000 kusů cihel v akordu byl cihlář placený 1 zl. 60 kr. V měsíci srpnu byly stanoveny první úkolové mzdy, související s prvními objednávkami. Za 1 000 kusů krytinových břidlic, zasílaných do Vídně, i s vypálením vyplatila knížecí pokladna 15 zl., za 1 kus terakoty, rovněž pro Vídeň, 8 zl., za 1 000 kusů zdících cihel včetně vypálení a vyvezení vyplatila 4 zl. 70kr. a za stejný počet vyrobených zdících cihel mimo úkol pak 1 zl. 60 kr.

První zakázka byla určena pro Vídeň na stavbu kostela v Brigittenau – jednom z jejích městských obvodů. Sem bylo z Poštorné dodáno 94 000 kusů emailových břidlic v různých barvách za 8 460 zl. Dokonce se vozily i vagony surové hlíny do Vídně! Svědčí o tom zásilka dvou vagónů bílé a černé hlíny firmě Wienerberger-Ziegel-Fabriks-Gesellschaft Wien (Heinrichshof č. p. 6) z roku 1870.

Kníže Jan II. z Lichtenštejna se rozhodl investovat do místního podniku nemalý kapitál, čímž se z běžné cihelny, jakých bylo na knížecích panstvích několik, postupem času staly světoznámé keramické závody.

Strohý popis budov z roku 1870 uvádí:

• Objekt č. 170 – Pec u sušárny zděných cihel č. 3
• Huť se šindelovou střechou se dvěma zasklenými okny
• Objekt č. 25 – cihelna
• Dlouhá hlavní sušárna č. 2
• Skladiště uhlí přikryté rákosem č. 1
• Dělnický dům, jehož součástí bylo obydlí a kancelář vedoucího podniku, stáj pro koně a sklad prken
• Studna s pumpou
• Vypalovací pec pro zdící cihly

Významné zdokonalení provozu následovalo v letech 1869 (viz výše), 1870 – nová cihelná pec na otop uhlím, a to i přestože

pokusy o těžbu hnědého uhlí přímo v Bořím lese skončily neúspěchem, 1871 – druhá pec a další sušárny a 1872 viz níže). Od 1. července 1870 byl jmenován prozatímním podnikovým vedoucím Leonhart Pflünger, dosavadní kancelista v průmyslovém oddělení lichtenštejnské dvorské kanceláře. Jeho povinností bylo vyřizovat podnikovou korespondenci, ale i provádět potřebné úřednické práce. Ve starém poštorenském pivovaru byl pro něj dokonce přebudován ze dvou starších bytů byt nový. Dosazením podnikového vedoucího se snížila část administrativní zátěže pracovníkům valtického velkostatku. Napříště totiž bylo správě knížecího valtického velkostatku vyhrazeno administrativní řízení a kontrola podniku, včetně účetnictví. Jasně byl stanoven i poměr vedoucího podniku k dílovedoucímu Schwerzerovi. Vedoucí měl hlavně na starosti finanční stránku.

Pflüger však nebyl šťastnou volbou. Již v polovině roku 1871 opustil náhle službu, přestože (nebo snad právě proto) podnik vykazoval deficit a účetnictví bylo vedeno neuspořádaně, až ve zmatku. Veškerá agenda tak přešla opět na bedra zaměstnanců valtického velkostatku, hlavně po tom, co onemocněl i dílovedoucí Schwarzer. Nedlouho poté se vedoucím podniku stal Vilém Kraus, který primárně řešil nedostatek pracovních sil.

Zpočátku fabrice totiž chyběli dělníci, kteří dávali přednost lépe placené práci na výstavbě železnice z Břeclavi do Hrušovan nad Jevišovkou. Proto tu byli zaměstnáni i dělníci z Vídně a Itálie. V roce 1873 tak pracovalo v keramičce pouhých 60 dělníků, v roce 1884 o stovku víc, v roce 1890 tu bylo evidováno 500 dělníků a na počátku minulého století již jejich počet dosáhl 700 až 800 a k zaměstnancům navíc patřilo 13 úředníků a 14 vedoucích techniků. Část pracovníků bydlela v tovární kolonii, vybavené restaurací či lázněmi, ve dvaceti obytných domech se sedmdesáti sedmi byty. Kromě toho byla 160 rodinám přidělena drobná políčka.

Pod Krausovým vedením podnik dále rostl; přibyla druhá pec, dvě sušárny a kůlna na stroje, kdy stavební materiál byl pořízen ze střechy starého hřebčince v dolnorakouském Hohenou (česky Cáhnově) a ze střechy odstraněného traktu valtického poplužního dvora. Opatřena byla i lokomotiva a lisovací stroje. Taktéž se stále více přecházelo na otop uhlím.

S růstem podniku rostly i počty výrobních zakázek. V roce 1871 tak bylo například dodáno 100 000 kusů cihel na výstavbu objektů rafinérie v Břeclavi či neznámý počet cihel pro lichtenštejnský poplužní dvůr Prechov. Taktéž pokračoval odbyt kvalitní cihlářské hlíny. Můžeme uvést florinsdorfskou vídeňskou firmu Lederer a Nessényi, která si v roce 1872 objednala na 20 vagónů hlíny po 18 kr. rakouské měny za cent, a to včetně dopravy na břeclavské nádraží.

Rostl i počet dělníků (viz výše). Již na podzim 1871 byla při cihelně zřízena zvláštní kantýna, prodávající jídlo a pití. Dodejme, že firma Hoffmann a Bittner, která měla v nájmu břeclavský knížecí pivovar, dodávala do kantýny tak špatné pivo, že po něm zaměstnanci onemocněli a vedení podniku bylo nuceno hledat jiného dodavatele.

V roce 1872 došlo k dalšímu rozšíření podniku. Byla vystavěna pec o čtyřech komorách, k jejímuž zbudování bylo dopraveno 60 centů ohnivzdorné hlíny a železné součástky z Adamova, 3 500 kusů ohnivzdorných cihel na klenutí z Floridsdorfu a množství zdících cihel a jiného materiálu ze zrušené parforsní zdi kolem Bořího lesa (snesena právě v roce 1872). Byly vystavěny i další sušárny, stáj pro koně a bytové jednotky pro dělníky. Celkem vyšly náklady na daný rok na 28 136 zl. 25 kr. Do této doby se v cihelně topilo dřevem z valtického a rabensburského revíru.

V lednu 1873 se pak prováděly zkoušky nové pece pod vedením vrchního lichtenštejnského cihláře Václava Hänla z Čech; měl rovněž regulovat výrobu dlaždic. Svůj úkol však splnil jen z části. Výroba i přesto stále rostla. V první polovině měsíce července bylo v cihelně zaměstnáno mimo strojníka, kováře, nočního hlídače a dohlížitele 55 dělníků. Následující léta byla ve znamení pronájmů.

Původně (1874) se uvažovalo a předběžně mluvilo o pronájmu celé firmy Emanuelovi Hudcovi. Nicméně s platností od
1. října 1875 se nájemcem stal Ing. Josef Theodor Lininger z Vídně za roční nájemné 2 000 zl., který vedení cihelny svěřil Ing. Vavřinci Scharfovi. (Dosavadní vedoucí Kraus, který byl současně od roku 1872 vedoucím knížecí cihelny v dolnorakouském Judenau, odešel ze svého úřadu po předání cihelny nájemci.) Nájem ale dopadl katastrofálně. Lininger se nestaral o výplaty zaměstnanců, složení nájemní kauce a placení nájemného, takže veškerý chod byl v rukou Scharfera. Ten měl dokonce obětovat své hodinky na to, aby o vánočních svátcích mohl alespoň z části plnit své (finanční) sliby zaměstnancům. Po čtyřech měsících tak nájem skončil, dne 13. ledna 1876, a řízení podniku bylo opět v režii knížete z Lichtenštejna.

Ale již v březnu 1876 se začalo jednat s čejčskou továrnou na kameninu Karla Czerného a spol., přesněji se synem majitele továrny v Čejči. Jednání dopadla tak, že s platností od 1. června 1876 byla poštorenská továrna na hliněné zboží a cihelna oddělena od valtického velkostatku. Byla k ní přičleněna jako výrobní sektor produkce umělé kameniny podle vynálezu Karla Czerného a v takovém stavu byla následně svěřena Czernému jako správci, který se podílel na polovině zisku. Prvním účetním firmy byl jmenován Robert Frieb.

V roce 1884 disponoval závod mj. dvěma parními stroji o 30 a 8 koňských silách, dvěma stáložárnými pecemi k vypalování výrobků na plynový otop, dvěma velkými strojními lisy na cihly, dvěma hydraulickými lisy na výrobu desek z umělé kameniny, dvěma francouzskými lisy na drážkové břidlice, jedním lisem na kameninové roury, jedním lisem na drenáže, jedním drtičem a jednou řezačkou hlíny. Jedna z pecí pak byla určena k vypalování cihelného a hliněného zboží, druhá, komorová, k vypalování desek z umělé kameniny a kameninového zboží.

Od 1. ledna 1886 byla svěřena účetní i odborná inspekce továrny břeclavskému velkostatku (správcem břeclavského panství byl již zmíněný, někdejší správce naopak valtického panství Jan Protiwinský), neboť se tehdejší vzájemná kontrola mezi správcem a účetním továrny neosvědčila. Friebovi byl udělen titul kontrolora a zároveň dostal nový byt ve druhém poschodí břeclavského zámku – původně bydlel v upraveném bytě v prostorách staré poštorenské školy.

Závod měl i svého lékaře, před první světovou válkou to byl MuDr. Vladimír Schuster. Nejčastěji pak v keramičce a cihelně onemocněly ženy, a to zejména plicními chorobami. Taktéž byla relativně vysoká úrazovost.

Co se týče nabídky sortimentů, tak v roce 1907 vyráběla továrna široký sortiment glazovaného cihlářského zboží v základních 16 barvách, ale i v dalších odstínech na přání zákazníků. O pět let později, v roce 1912 se prodalo zboží v hodnotě: desky za 116 717,28 korun (dále K.), kameniny za 27 579,27 K., cihly za 19 091,38 K., glazurované zboží za 5 488,88 K., písek, uhlí apod. za 946,92 K., celkem tedy 169 823,67 K. V této době (až do první světové války) se v keramičce nacházela čtyři oddělení:

1. oddělení pro chodníkové a mosaikové desky s roční produkcí kolem 250 000 m²
2. oddělení pro kameninové a dobře vypálené výrobky s roční produkcí kolem 500 vagónů rour, zvonivek a jiného zboží
3. oddělení pro krytinové a drážkové břidlice, drenážní roury, obkladní kameny a rozličné stavební tvárnice s roční produkcí asi 3 500 000 kusů
4. oddělení pro kachlové zboží a jiné glazurované výrobky s roční produkcí asi 400 000 kusů

Každé oddělení mělo svého ředitele, přičemž nechybělo 13 technických úředníků se dvěma vedoucími provozu. V témže roce (1912) byla týdenní mzda mladé dělnice 8-9 K., denní výdělek zednického učedníka v létě byl 1 K. 20 haléřů (dále hl). Na druhou stranu jen vrchnímu řediteli Emilu Sammerschuhovi činil podíl na zisku pro rok 1907 celkem 14 437,60 rakouských K.

Surovinová základna se i nadále nacházela v nejbližším okolí (například menší hliniště vzniklo na katastru obce Charvátské Nové Vsi) a navíc byla továrna, oproti knížecím cihelnám, velice moderně vybavena. K pohonu asi 70 strojů sloužily 3 parní stroje o síle 100, 120 a 250 koňských sil. Nechybělo mj. 18 hydraulických deskových lisů, 3 válcové stroje, 3 rourové lisy, 2 lisy na břidlice, 4 drtiče a 6 řezaček. Zboží se vypalovalo ve 4 plynových komorových pecích, ve 3 jednotlivých pecích, v 1 komorové peci s rozptýleným topením a ve 2 glazurovaných pecích. Pára se využívala k vytápění, elektrický proud si podnik vyráběl sám. Potřebné udržovací práce si závody taktéž obstarávaly samy ve vlastní opravářské dílně se zámečnictvím, stolařstvím, slévárnou a kovárnou.

Lichtenštejnské výrobky se staly vyhledávaným zbožím po celé Evropě, ba poptávka se rozšířila i za hranice Starého kontinentu; exportovány byly zejména od roku 1901 po železnici.

V lednu 1907 zakoupil kníže Jan II. keramickou továrnu v Rakovníku (založenou v roce 1882) a jejího bývalého ředitele Lea Poppera jmenoval generálním ředitelem obou závodů. Obě keramičky se na počátku 20. století více zaměřily na vývoz šamotových cihel a ohnivzdorného materiálu, příp. kachlových kamen. Před první světovou válkou tak lichtenštejnské podniky dosáhly vedoucí pozice na trhu.

Před rokem 1914 mohly podnikové katalogy nabídnout např. chodníkové a mozaikové desky a dlaždice (roční produkce přibližně 250 000 m²), kameninové roury a zvonivky (ročně asi 500 vagonů rour od 50 do 600 mm v průměru či 500 000 kusů zvonivek), krytinové a drážkové břidlice (3,5 milionů kusů za rok), drenáže a stavební tvárnice, kachlové a jiné glazované výrobky (roční produkce zhruba 400 000 kusů). Vše ale změnil sarajevský atentát v roce 1914.

Po první světové válce, konkrétně v roce 1920, se Valticko včetně Poštorné a místních keramických závodů stalo součástí československého státu. Uvedená změna politicko-hospodářských podmínek zapříčinila, že kníže Jan II. ztratil o obě fabriky a důl u Rakovníka zájem a již v  témže roce pod cenou prodal celý závod Živnostenské bance – za 7 300 000 rak. K. s platností kde dni 1. ledna 1919.

Samotná smlouva byla podepsána knížetem z Lichtenštejna 23. dubna 1920, zástupci banky pak 6. května 1920. Danou smlouvu podepsali i zástupci spojených Rakovnických a poštorenských keramických závodů v Praze, jejichž utvoření bylo již předem schváleno na žádost Živnostenské banky v Praze československým ministerstvem vnitra. S poštorenským podnikem byly odprodány navíc i všechny pozemky, tovární i obytné budovy, které podnik využíval, ale nepatřily valtickému velkostatku. Tedy keramické závody měla pouze v dlouhodobém pronájmu. Navíc byl valtický velkostatek stále začleněný do knížecího fideikomisu, tedy tzv. poručnictví, musela tak vzniknout zvláštní řízení/komise, aby jednotlivé parcely mohly být z něho vyjmuty a odprodány. Nutno podotknout, že z tohoto důvodu docházelo i k nesrovnalostem v kupních smlouvách, které se týkaly bezprostřední blízkosti hliniště. Tedy byl problém s výkupem a s případnou směnou pozemků náležejících knížecímu fideikomisu, což negativně ovlivňovalo rozšiřování těžby hlíny a tedy i výroby. (Tento „spor“ nebyl uzavřen ani v roce 1924.)

Mezi dalšími jistě zajímavými body smlouvy byl dodatek, že také všechno peněžní účetnictví bude převzato zpětně od 1. ledna 1919. Tedy, že lichtenštejnská knížecí pokladna uhradí do daného data nezaplacené provozní a investiční výlohy, k nimž došlo do 31. prosince 1918, ale že jí naopak budou recipročně spláceny pohledávky za zboží dodané do zmíněného data, tj. do konce roku 1918.

Tak vznikly Rakovnické a poštorenské keramické závody akciové (oficiálně konstituovány dne 7. května 1920). Noví majitelé preferovali rozvoj výroby v českém Rakovníku před moravskou příhraniční Poštornou, hlavně po tom, co se po novém uspořádání Evropy změnily, případně téměř či zcela zanikly původní místa odbytu keramických výrobků (např. Rakousko). Do Rakovníka byla následně převedena i velká část sortimentu včetně strojů, což mělo za následek úpadek výroby. Čtyři roky na to (tj. 1924) byla zrušena produkce dlaždic a v dalších letech došlo k útlumu výroby keramiky. V provozu zůstala jen dvě oddělení: na výrobu cihel a kanalizační a hospodářské keramiky. Zastaralá a nefunkční oddělení včetně budov byla zbourána (např. oddělení C – stará cihelna).

V následujících letech byla výroba zaměřená na kameninové trouby, jemné cihlové zboží a fasádní keramiku, tedy tzv. kabřince či kameninové obkládačky. Stav pracovníků byl snížen na 300 a vedoucím se ve 20. letech minulého století stal ředitel Moravec. V roce 1929 přešel závod z vlastní výroby elektrického proudu na cizí – byl napojen na síť z oslavanské elektrárny. Taktéž se zastavila vlastní strojovna a kotel zůstal jen na vytápění cihlářského oddělení (tedy jednoho ze dvou oddělení, které zůstalo zachováno). Dále z důvodu nepravidelného odbytu kameninového zboží byly zastaveny plynové komorové pece. Zřejmě nejvýznamnější zakázkou z meziválečného období bylo dodání materiálu na stavbu paláce Moravia čili Morava v Brně od architekta Arnošta Wiesnera.

Ve třicátých letech 20. století přechází podnik z parního pohonu na elektrický; v jeho čele v té době stál správce Josef Panoch. Došlo i ke snížení počtu zaměstnanců, a to na zhruba 250 dělníků a 15 úředníků. V roce 1936 dodala poštorenská továrna na trh 866 539 kg kameninového materiálu (z toho 737 948 kg kanalizační kameniny), v roce 1937 již 1 228 930 kg kameninového materiálu (z toho opět 1 040 415 kg kanalizační kameniny), dále 350 000 m² kameninových desek, 1 200 000 m² stěnových desek, 600 vagónů kameninových rour, 5 000 000 kusů břidlic a obkládací kameniny a 3 000 kusů kachlových kamen. Taktéž se vyráběly fajánsové a mosaikové desky. V roce 1938 produkce částečně klesla, nepochybně z důvodu politicko-mocenských událostí, na 1 191 538 kg kameninového materiálu, z čehož na kanalizační kameninu připadlo 1 087 065 kg.

Po Mnichovské dohodě, v měsíci říjnu 1938, zůstal podnik na území obsazeném Hitlerovou Třetí říší, takže došlo k zavedení německé správy vedené profesorem němčiny v Břeclavi – H. Scheltlerem. V říjnu 1941 byla německá komisionální správa zrušena, přesto však zůstal podnik v německých rukou a znovu došlo ke snížení výroby, přestože obě oddělení zůstala ponechána. Podstatnou část pracovníků tvořili věznění Židé a váleční zajatci. Podle tovární statistiky z roku 1944 bylo v továrně „zaměstnáno“ 64 židovských vězňů, 50 ukrajinských zajatců, 23 srbských zajatců a skutečně zaměstnáno jen 93 místních dělníků; kromě sezónních a půldenních brigádníků. Do roku 1945 se navíc podařilo německé správě poštorenskou keramičku zadlužit na 7 miliónů Korun.

Během druhé světové války byla tedy továrna v německé správě – firemní název RAKO se udržel v podobě: RAKO, závod Poštorná (Werk Unter Themenau). Po skončení druhé velké války přešla keramička do rukou československé státní správy – technickým vedoucím byl jmenován František Forejt a administrativní vedení bylo svěřeno Leopoldu Levákovi. Mezi 24. květnem a 16. červnem 1945 byl dán do chodu parní stroj, mělo se začít s obnovou výroby, chyběl však nedostatek odborné pracovní síly, který se kompenzoval prací tentokrát německých zajatců. Byla stanovena pracovní doba od 7 hodiny ranní do 15 hodiny odpolední a byli zvoleni členové závodního výboru: Jan Nejezchleba jako předseda, Antonín Nováček, Jaroslav Rebenda, Rudolf Pücher a Ladislav Rus; stav dělníků se v těchto dnech ustálil na čísle 63. Od 13. srpna t. r. byl závod opět napojen na veřejnou síť, byla snaha co nejrychleji obnovit všechna oddělení a hlavně samotnou výrobu v plném rozsahu. (Od 30. července do 11. srpna vykazoval průměrný výkon za hodinu práce 940 kusů bobrovek, 710 kusů dutých cihel a 660 kusů děravých cihel.) Taktéž se objevovaly finanční potíže, nedostatek potřebného kapitálu a problémy se zastaralými stroji. Případné žádosti na samotné rakovnické ředitelství se minuly účinkem.

Nejprve tak byla začleněna (1945) do Moravskoslezských cihelen n. p. V roce 1947 se tak v rámci tohoto národního podniku započalo s rekonstrukcí a modernizací cihlářské provozovny. K zajímavostem nepochybně patří, že se tu v letech 1948-1950 zhotovilo asi 250 000 střešních tašek pro střechu válkou poničeného dómu sv. Štěpána ve Vídni – dodnes jde o nepochybně jednu z nejznámějších a nejvýznamnějších zakázek bývalého lichtenštejnského závodu.

V roce 1950 pak došlo k vyčlenění rakovnické pobočky, čímž vznikly samostatné Poštorenské keramické závody, n. p. Následovalo rozšíření cihlářské výroby a poté i výroby kanalizačních rour, a to v provozovně C, kde v letech 1950-1951 byla vybudována první tunelová pec v ČSR, sloužící k výpalu kanalizačních rour. V letech 1957-1959 se provozovna C dále rozšiřovala – byla uskutečněna přístavba vakuovaného rourového lisu o průměru 350 mm, dále byla rozšířena umělá cirkulační sušárna a postavena tunelová pec 111 m dlouhá. Celkem vyšly náklady na 8 miliónů Korun, přičemž kapacita provozovny se zvýšila o 7 000 t kameniny ročně. V letech 1959-1962 došlo i k rozšíření provozovny B, ve které byl provoz poprvé zahájen 1. října 1957. (Znovu došlo tak k rozšíření výroby o 8 400 t kamenických výrobků z původních 12 700 t.)

V 60. letech minulého století naopak cihlářská produkce zanikla, zato byla zahájena výroba chemické kameniny, čímž se stal jihomoravský závod největším producentem chemické kameniny v tehdejším Československu. Výstavba chemické kameniny byla zahájena v roce 1960, nákladem 47 miliónů Korun, a to z důvodu zániku závodu Hrušov Ostrava, jenž se stal v rámci reorganizace československého průmyslu v roce 1958 součástí keramických závodů v Poštorné. Roku 1965 bylo cihlářské oddělení zrušeno a přeměněno na výrobu lití chemické kameniny.

Navíc se podařilo urychlit proces sušení od 3 do 6 dní podle průměru rour z původních 10 až 20 dní. V této době (tj. 60. léta 20. století) byl poštorenský závod největším výrobcem kanalizační kameniny v Československu. Odbytiště pro své výrobky nacházel i v Rakousku či NSR. Kameninové provozovny nabízely: trouby přímé, odbočky, oblouky, odskoky, uliční a nádvorní propusti, vtokové žlábky, trouby s otvorem pro čištění aj. Taktéž měla být velká poptávka po kyselinovzdorné kamenině, kdy chemické oddělení nabízelo až 1 500 druhů výrobků (jako např.: ventilátory, chladiče a exhaustory, či bezucpávková čerpadla).

V sedmdesátých byl podnikovým ředitelem Pavel Krpčár. Díky informacím z Almanachu 110 let PKZ Poštorná z roku 1977 víme, že PKZ měly druhou pobočku, vedle domovské Poštorné, i v jihomoravském Šatově a Lechovicích. V Poštorné pak byly v provozu tři oddělení: provozovna B, produkující kanalizační trouby, tvarovky, zahradní keramiku, komínové vložky a fasádní pásky; provozovnu C, specializující se na výrobu kameninových trub a provozovnu D, v níž se vyráběla především kamenina lisovaná, ručně formovaná a litá. Provozovna Šatov vyráběla katovské dlaždice, fasádní pásky a komínové vložky. Mezi tzv. odbytové státy patřilo: Rakousko, NSR, Švýcarsko, Lichtenštejnsko, Švédsko, NDR, Polsko, Maďarsko, SSSR, Bulharsko a Jugoslávie. (Dále byla, jako i v jiných podnicích v bývalém Československu, podporována bytová výstavba, nebo poskytování podnikové nevratné půjčky na výstavbu rodinných domů, dále třeba sportovní vyžití – patronátní TJ Tatran PKZ Poštorná, rekreace – sedm rekreačních chat či užívání školní budovy v Rudimově a kultura.)

V osmdesátých letech se zde setkáváme s těmito sortimenty: kanalizační, chemická a hospodářská kamenina. Původně jako doplněk chemické kameniny se začala vyrábět keramika zahradní, jejíž objem postupně stoupal a která se stala významným vývozním artiklem.

Další změnou prošel podnik po roce 1989. V 90. letech se v souvislosti se změnou tržního hospodářství snížila poptávka po nabízené kamenině. To mělo za následek, že se v roce 1998 uskutečnila celková restrukturalizace podniku a provozy s neproduktivní výrobou zanikly. Místní keramická tradice tak přešla na původně dceřinou společnost PKZ Poštorenských keramických závodů a. s. - užitková keramika, dnes PKZ Keramika Poštorná a.s. existující dodnes.

Současnou produkci společnosti tvoří především malosériová a zakázková výroba v těchto základních sortimentech:

• tažené dlažby, obklady, kameninová krytina
• kanalizační kamenina, hospodářská kamenina
• zahradní a užitková keramika
• speciální chemická kamenina
• komínové vložky, tvarovky a základové kondenzátní jímky
• umyvadla pro vestavění do koupelnového nábytku

Dodatek č. 1 – „Kníže Jan z Liechtenštejnů jako zaměstnavatel“. Článek z periodika brněnských sociálních demokratů Rovnost, podle autora Vladimíra Voldána ze středy 9. 11. 1898 (nedohledáno, pozn. autora).

„Každý by se domnívat, že u tohoto pravověřícího křesťana a obhájce všech kleriků v Rakousku má dělnictvo snad zlaté časy a jako u knížete se také každému dělníkovi jinak vede než u některého izraelity, ať již křtěného nebo obřezaného, ale mýlil by se každý, kdo by tak soudil.

     Tento kníže zaměstnává v Poštorné u Břeclavi 500 dělníků cihlářského a kamnářského oboru, mužského a ženského pohlaví. Jak jest dělnictvo za tuto svoji práci odměňováno, vidno z toho, že se ponejvíce pracuje v akordu a zručný dělník při dlouhé době pracovní vydělá 6-7 zl. týdně. Zboží se vyplácí, až když se přijme do pece k vypalování, totiž suché; dříve než se zboží suché odevzdá, musí dělník každou sadbu dáti dohromady a pěkně dohromady spasovat, a co dohromady nespasuje, musí zahodit. Takovýmto předpotopním zařízením jest dělník v jednom týdnu hned o celý den, popřípadě ještě více, okraden.

     Hladiči, paliči a sazeči do pecí mají denní mzdu 90 kr., druhé dělnictvo 80 kr., ženské 40-50 kr. není to přímo knížecí mzda? Stavěči mají od broušených kamen, jejichž šířka obnáší 60 cm, hloubka 50 cm a výška 210 cm se střední římsou, 3 zl. 50 kr. Každý stavěč kamen dostane knížku, do níž se píšou vysvědčení od stran, kde se kamna staví; v této knížce jsou veškeré povinnosti stavěče kvůli zaměstnavateli, kde pracuje, přesně vytknuty, o dělníkových právech se tam ovšem nemluví nic.

     Vše zavedeno přímo po knížecku, hodně ohýbat hřbet, poslouchat a mlčet, tak to mají páni rádi. Jeden odstavec zní: Stavěč jest povinen veškeré nepříjemnosti mlčky snášeti i v tom případě, když ví, že se mu křivda děje. Když mu tedy pán nebo kdokoliv jiný, u koho v bytu pracuje, dá něco na jednu stranu tváře, má nastavit druhou, protože si to kníže pán přeje a v knížce to má také černé na bílém, jinak se neposlušný dělník propustí z práce.

     Děvčata, zaměstnána při tlačení (formování) a úkolové práci, vydělávají 2-3 zl. týdně. Nedělní klid jest správně továrny vzdor tomu, že je skrz naskrz klerikální, španělskou vesnicí, neboť nemine ani jedna neděle, aby se zde nepracovalo.

     Ve všední den se pracuje v létě od 4 hodin ráno do 10 hodin večer. Nyní nastává zima a tu to půjde zase do půlnoci a ještě déle.

     Pracovní místnosti vypadají zrovna tak, jako ten plat; koně Lichtenštejnovi mají slušné maštale jako dělnictvo dílny. Hlína se připracuje a veškeré práce se suší v pracovních místnostech, jež se nikdy nemetou, následkem čehož je tam hrozně mnoho prachu. Jak škodlivě to působí na zdraví dělníků, lze sobě snadno představiti. Každý druhý, třetí dělník mladší má tuberkulosu, starší dělníci ve 40.-50. roce záduch. Vzdor tomu, že v této dílně se udržuje vždy mnoho nezdravých výparů a hnijící voda tam páchne, nenalézá se v místnostech pražádná ventilace. Ovšem, co záleží strávě továrny na životech dělníků; vždyť, zemře-li jeden, dostane za něho deset jiných.

     Bylo by dobře, kdyby tuto továrnu navštívil živnostenský inspektor, měl by tam mnoho k zakročení. A břeclavská rafinerie na cukr je asi čtvrt hodiny od této lichtenštejnské lidomorny vzdálena, kdež je též mnoho nutno zrevidovat – bylo by to na jedné cestě.

     Že ty to poměry tak daleko dospěly, nese v první řadě vinu dělnictvo samo, jež si nechá od svého zaměstnavatele vše líbit a vysávati hůře než otroci, bezpochyby proto, že jest to vznešený pán Johann kníže von und zu Liechtenstein.

     Lásky křesťanské musí pouze a jedině naučit ty pány organisované dělnictvo.“

Dodatek č. 2 - Vybraný seznam nově vznikajících staveb na lichtenštejnských panstvích, a to podle plánů knížecího architekta Karla Weinbrennera:

• Budova ředitelství lednických zahrad (1886-1887)
• Myslivna „Lovecký zámeček“ v Lanžhotě (1890)
• Umrlčí kaple na lednickém hřbitově (1892)
• Kaple sv. Rocha v Břeclavi (1892)
• Farní kostel Povýšení sv. Kříže v Lanžhotě (1892-1893)
• Křížová cesta v Katzelsdorfu NÖ (1888-1893)
• Valtická márnice u nemocnice (1894)
• Obelisk v Mistelbachu NÖ (1895)
• Hájenka v Kančí oboře (1897)
• Farní kostel Navštívení Panny Marie v Poštorné (1894-1898)
• Dům lednického zámeckého zahradníka (1899)
• Brána do knížecího parku v Lednici (před 1899)
• Farní kostel sv. Ondřeje v Dobermannsdorfu NÖ (1900-1901)
• Budova nádraží v Lednici (1901)
• Nádražní budova v Poštorné (1901)
• červená škola v Poštorné (1902-1906)
• Kostel sv. Alžběty Mistelbach NÖ (1904-1905)
• Farní kostel sv. Bartoloměje v Katzelsdorfu NÖ (1905-1908)
• Fara, obecní úřad a tzv. Dům lékaře v Poštorné (cca 1909)
• Fara a farní kostel Panny Marie v Bullendorfu NÖ (1910-1911)
• Farní kostel sv. archanděla Michaela V Ladné (1911-1914)
• …

Dodatek č. 3 – Dodávky poštorenského materiálu na různé veřejné stavby (nedatováno):

• Dóm sv. Štěpána ve Vídni – zvlášť velké bobrovky glazované v různých barvách, asi 40 vagónů
• Nový farní kostel Neposkvrněného početí ve Vídni-Simmeringu – barevně glazované bobrovky
• Ruský kostel ve Vídni – keramické majolikové ozdoby průčelí a oken
• Misionářský dům sv. Gabriela v Maria Enzersdorfu (NÖ) 
• Kostel sv. Petra v Brně – červené bobrovky
• Městské lázně v Liberci – barevně glazovaná bobrovka
• Budova gymnázia v Brně Králově Poli – žluté neglazované obkládačky
• Cukrovar v Trenčianských Teplicích
• Budova bývalé okresní nemocenské pojišťovny v Olomouci – neglazované obkládačky
• Bývalý palác Moravia/Morava v Brně – červené neglazované obkládačky

Dodatek č. 4 – Katalog Rakovnických a poštorenských závodů akciových (RAKO – vrchním ředitelem byl Karel Hineis); poštorenský závod vyráběl:

• Červené hmoty cihlářské, hrubé i jemné pro veškeré zboží cihlářské a lícní zdivo
• Nesolené neglazované zvonivky pro masivní lícní zdivo
• Hmotu pro solené zvonivky, pro plné a děrované cihly
• Kameninové vysokopálené hmoty pro lícní zdivo „granula“ i s lesklým povrchem
• Tašky ploché – bobrovky, šupiny, vídeňské
• Tašky drážkové – pásmovky, francouzské, steinbrück
• Prejzy, háky
• Hřebenáče různých provedení (bez nosu, s nosem, falcové, koncové, psí hlavy, lví hlavy)
• Lícní stavivo, římsovky
• Kameninové cihly, špalíky, půdovky, dlažební cihly
• Dlaždice antické
• Drenážky, okapnice, mezistěnky, komínovky
• Obkládačky ve všech materiálech a velikostech
• Hospodářskou a kanalizační kameninu

Dodatek 5 – Lichtenštejnské uhelné a hliněné doly Mladějov – jedna z možností dalšího výzkumu.

Společnost Knížecí a Lichtenštejnské hliněné doly (Mladějov) byla založena Janem II. knížetem z Lichtenštejna a Němcem Eberhardem Mauvem na základě společenské smlouvy, datované dnem 18. března 1913 ve Vídni. (Ale se zpětnou platností již od 1. ledna 1912.) Důvodem založení této společnosti byla skutečnost, že se těžbou zabýval jak kníže z Lichtenštejna, tak i otec pozdějšího společníka firmy – Gerhard Mauve, majitel hliněných a uhelných dolů v Mladějově. To často vyústilo ve střet zájmů obou společností a vzájemné spory, které vyřešila až ona smlouva z března roku 1913.

Podnik se zabýval dobýváním a těžením hlíny, uhlí a dalších nerostů a obchodem s těmito surovinami, vyhledáváním a odkrýváním dalších ložisek nerostných surovin, dále obchodem a zpracováním dříví všeho druhu, těžbou a prodejem žáruvzdorných hlín a lupku, a v neposlední řadě výrobou a prodejem šamotu. V obchodním rejstříku pak byla firma vedena pod názvem: Fürst Liechtensteinische Kohlen und Tonwerke Gesselschaft m. b. H. a sídlo hlavního závodu bylo v lichtenštejnské Moravské Třebové. Od roku 1923 byl veden i český název podniku: Knížecí Lichtenštejnské uhelné a hliněné doly, společnost s. r. o. a sídlo se přesunulo do Mladějova.

Ke společnosti postupně patřily tyto podniky:

• Mladějov na Moravě, kde nechyběla – nakládací stanice, elektrárna, truhlářská a zámečnická dílna, pila, třídírna a administrativní budova
• Nová Ves a důl Josef – těžba křídového uhlí a žáruvzdorného lepku
• Hřebeč – výroba šamotu ve 104 pecích a taktéž těžba žáruvzdorného lepku
• Březina, Křenov, Boršov – doly na žáruvzdornou hlínu

Na základě usnesení společníků se dne 1. října 1924 sídlo opět přesunulo, tentokrát do Prahy, kde od roku 1921 existovala neprotokolovaná firma stejného názvu. Jako majitel byl veden kníže z Lichtenštejna. Vedoucím technickým a komerčním ředitelem, a to i za německé okupace, kdy se sídlo firmy opět vrátilo do Mladějova, byl Eberhard Mauve ml. Ten navenek figuroval jako zaměstnanec knížete, ve skutečnosti byl ale spolumajitelem s 50 % podílem na zisku. Důvodem vzniku této neprotokolované firmy byly daně. Závody, náležející knížeti-jednotlivci, mohly být provozovány jako jeho vedlejší zemědělské podniky, které tak nepodléhaly zvláštní výdělkové dani. Této neprotokolované formě tak náležely podniky:

• Kostelec nad Černými Lesy – hliněné doly a povrchová těžiska v Kostelci, Brníku a Horoušanech
• Voděrady – Zbraslavec – hliněný důl (okr. Boskovice)
• Habrůvka – taktéž hliněný důl (okr. Brno-venkov)

V květnu 1945 byla nad oběma podniky vyhlášená národní správa, a to dekretem prezidenta republiky Edvarda Beneše ze dne 24. října 1945, tj. dekret o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků. Ředitelem podniku se stal tehdejší národní správce František Stejskal a za jeho náměstky byli jmenováni Ing. Alexandr Vaněk a Bruno Wolmut, dřívější dlouhodobí zaměstnanci firmy. Bývalé lichtenštejnské doly připadly Českým závodům na těžbu koalinu, jílů a lupku, n. p. Praha a na Moravě pak n. p. Moravské závody kaolinové a hliněné Blansko.

Prameny a literatura:

• Moravský zemský archiv (MZA), fond F 115 Lichtenštejnský stavební úřad Lednice:
  • plán, inv. č. 6692 a 6693, Cihelna v Bořím lese.

• MZA, fond F 410 Lichtenštejnská továrna na hliněné zboží a cihelna Poštorná:
  • č. 4, Album s fotografickými snímky továrny (7 kusů) kolem roku 1910.
  • č. 5 až 15, plány zvětšení poštorenské továrny, obytných domů, novostavby restaurační budovy s ordinací či dílem.

• MZA, fond F 30 Lichtenštejnská ústřední účtárna Bučovice:
  • kniha, inv. č. 25719, 25721, 25723, 25725, 25727 a 25735, Cihelna Theim 1868-1874.

• MZA, fond F 94 Velkostatek Valtice:
  • karton 298, fascikl 48, výkaz materiálu a prací na stavbě továrny na hliněné zboží v Poštorné 1870-1916.
  • karton 396, fascikl 289, prodej rakovnické a poštorenské keramické továrny Živnostenské bance v Praze 1919-1924.

• Almanach 100 let PKZ Poštorná. Ed.: Miroslav Krejčí. Břeclav 1967.
• Almanach 110 let PKZ Poštorná. Ed.: Miroslav Brůček. Břeclav 1977.
• CZAJKOWSKI, Petr: Sbírka kresby, grafiky a fotografie na Státním zámku Lednice: Britanika & Liechtensteiniana. Brno 2016.
• FRIEDL, Dieter: Carl Weinbrenner. Bernhardsthal 2011-2018, hl. s. 85-117. (Nepublikovaný rukopis.)
• FRIEDL, Dieter: Fürst Liechtenstein’sche Tonwarenfabrik in Unter-Themenau. Bernhardsthal 2018, s. 1-5. (Nepublikovaný rukopis.)
• GERŠIC, Miroslav: K dějinám Poštorné do počátku 1. světové války. In: Kordiovský, Emil – Klanicová, Evženie (edd.): Město Břeclav. Brno 2001, s. 177-185, hl. s. 182.
• GERŠIC, Miroslav: Příchod Charvátů na Valticko a knížecí rod Lichtenštejnů: příspěvek ke starším dějinám Charvátské Nové Vsi a Poštorné. Charvátská Nová Ves - Poštorná 2013.
• KRAETZL, Franz. Das Fürstentum Liechtenstein und der gesamte Fürst Johann von u. zu Liechtenstein'sche Güterbesitz. Brünn, 1903, s. 322-326.
• KRAETZL, Franz: Statistische Uebersicht des gesammten hochfürstlich Johann Liechtenstein'schen Güterbesitzes. 4. Aufl. Brünn 1884, s. 42-43.
• LYČKA, Daniel: Wiener Bauindustrie-Zeitung aneb Lichtenštejnské stavby ve vídeňských novinách. Malovaný kraj 53, 2017, č. 4, s. 12-13.
• LYČKA, Daniel: Zapomenutá historie Vlašicovy hájovny. Malovaný kraj 50, 2014, č. 5, s. 12.
• VOLDÁN, Vladimír: Z minulosti poštorenských keramických závodů, n. p. v Poštorné. In: Kol. aut.: Pohledy do dávné i nedávné minulosti. Mikulov 1963, s. 6-19.

• http://www.pkz-keramika.cz/historie-firmy.html
• V článku byly použity i úvodní informace z fondů: F 410 Lichtenštejnská továrna na hliněné zboží a cihelna Poštorná 1888-1920, s. I. a F 479 Lichtenštejnské uhelné a hliněné doly Mladějov s. r. o. 1866-1950, s. 1-3. Fond K 282 Poštorenské keramické závody 1928/1946-1995 není uspořádán.