Když venku fouká, prší, anebo se na nás počasí kdoví proč mračí, tak si řada z nás uvaří čaj, uvelebí se do houpacího křesla, hodí přes sebe deku a otevře si svoji oblíbenou knihu.

Ať to první souvětí zní jakkoliv idylicky, tak určitě žádný vášnivý čtenář nepopře, že právě pestrobarevné období podzimu je pro četbu jako stvořené. Ve valtické umělecké galerii to vzali za slovo a 27. září v čase tak akorát na odpolední čaj přivítali Jona Davise, amerického spisovatele, který žije v Praze a píše česky.

Spisovatel, překladatel, pedagog, redaktor a, jak jsem z vyprávění poznal, tak i vášnivý cestoval, přijel do Valtic společně s hercem a fotografem Tomášem Valíkem. Nenechali na sebe dlouho čekat a už pár minut po páté večerní byli paní Reginou Schneiderovou uvedeni a beseda mohla začít. Tomáš Valík, který se mimochodem narodil ve stejný den jako Jon, začal číst povídku Na houby a už s prvnímivětami jsem tušil, že vyprávění bude nejen vtipné, jak si česká společnost všeobecně žádá, ale také velice exotické. To především díky Jonově lámavé češtině, která se odrazila nejen v jeho ústním, ale i písemném projevu.

„To je nejsměšnější věc jsem vůbec v životě slyšel." píše Jon v povídce Velikonoce v Brodě. V jeho podání svátek, kdy „chlapce zajít za holkama, že mrskají jich se speciálními velikonočními biči, aby byly plodnější a už o půl jedenáctí pili aspoň deset panáky." No nezní to roztomile? Ale tím vyprávění o tom, co bylo pro Američana nové a satiry hodné, teprve začínalo. V jeho knížkách Sousedi nebo Hezký víkend! se můžeme dočíst o tom, jaké to je být chudým v Československu a jak v takových situacích zachrání prázdný žaludek hladové okno, kde měli řízek „tak mastný, že omastek by tekl po tváři i na košili a jen za 17,- Kč!" nebo že je u nás zoufale málo rvaček.

Sám občas mám spisovatelské touhy, a i když rád píšu o obyčejných věcech, protože mám pocit, že zkrátka je o čem psát, tak poslouchat, jak se cizinec diví tolika běžným záležitostem našeho českého způsobu života, je vskutku zajímavé. Jakoby někdo přišel k vám domů, s notýskem se vám procházel po bytě, všechno si se zaujetím zapisoval a komentoval to: „Vy jste ale divní!" Ale ač poslední řádky mohou znít uraženecky, není to tak. Jon společně s Tomášem nám v Galerii nastavili zrcadlo, které nás donutilo zasmát se sobě samým a možná i zamyslet se nad tím, že všední věci vlastně nejsou zas tak všední.

Každopádně, všechny ty myšlenky jsme pak s přáním hezkého víkendu zajedli perníkem od paní Schneiderové, který nikdy neomrzí, a zapili vínem z vinařství Moravíno Valtice, ke kterému se vždy hodí nějaký ten sýr a salám, který také nechyběl. To jsou prostě ty obyčejné věci, které bodnou a byl by hřích se o nich nezmínit. Z Galerie Reistna jsem vyšel s podepsanou knížkou Hezký víkend! a zapálil si cigaretu, která mi po celou besedu odpočívala za uchem.

Filip Pluháček

Fotografie z akce naleznete zde