Přesto, že je Petr Jedlička původním školením sochař, jeho tvorba od druhé poloviny sedmdesátých let minulého století osciluje mezi plastikou a malbou, a už řadu let autor sám považuje malířský projev za svou nejautentičtější realizaci. Petr Jedlička je figuralista. V celé jeho sochařské i malířské tvorbě dominuje člověk, který se mu stal nevyčerpatelným tématem, ke kterému se znovu a znovu vrací. Již nejstarší autorovy práce vykazovaly

spontánnost jeho talentu a monumentální cítění forem, což dodnes charakterizuje jeho práci s hmotou i s barvou. Ve své počáteční tvorbě, kterou se prezentoval na řadě kolektivních výstav, navázal Petr Jedlička jako jeden z mála mladých autorů na podněty nové figurace a osobitým způsobem figurální téma interpretoval. Díky svému temperamentu souzněl s nově aktualizovanými neoexpresivními tendencemi osmdesátých let, aniž musel zásadně měnit své dosavadní výtvarné prostředky. Inklinace k expresivní tvarové a barevné nadsázce, již dříve přítomné v jeho obrazech, mu umožnila ještě naléhavěji se vyjadřovat k dobovým problémům. Osobitým způsobem reagoval na vyostřený pocit odcizení a všeobecně pociťovanou krizi lidských hodnot. Z postav a dvojic figur převážně velkoformátových obrazů tohoto období čiší tragická osamělost, dramatická setkání a konfliktní střety vyjadřují absurditu a frustraci doby.

V devadesátých letech se Jedličkova tvorba obohatila o řadu nových námětů. Vznikly obrazy i plastiky pohádkových bytostí, klaunů a šašků, jakási personifikace bizarního labyrintu světa. Námětový okruh se rozšířil o témata z rodinného prostředí, objevily se i osobitě pojaté obrazy inspirované dramatickým zážitkem pašijových scén.

Od konce minulého století se v Jedličkově malbě stále častěji objevují ženské akty a velké, maskovité tváře, zaplňující nebo i přesahující obrazovou plochu. Jsou malovány energickými tahy štětce či špachtle, často nesou stopy prstů a dlaní, jimiž byla čistá barevná hmota hnětena. Jejich agresivní barevnost a chaotický neurčitost se stávají prostředkem malířovy výpovědi o situaci lidského jedince.

Po roce 2000 dochází v Jedličkově malbě k určitým změnám. Ohlašují se volbou menších či dokonce miniaturních formátů, především pak příklonem k určité barevné střízlivosti, která je patrná už koncem devadesátých let, tehdy zřejmě pod vlivem malířova pobytu v Norsku. Vznikají obrazy, které se podstatně liší od dráždivě útočné exprese maleb předchozích dvou desetiletí. Tyto barevně tlumenější malby ženských aktů se vyznačují monochromními plochami figur i pozadí. K jejich vzniku využíval malíř s oblibou časopiseckých fotografií, pomocí jejichž parafrází ironizoval banalitu a sentimentalitu reklamní a módní fotografie a dobový kult krásy. Názorový posun, charakterizovaný zklidněním zjitřených niterných vizí a odklonem od expresivity neměl, jak dokládají dnes vystavené Jedličkovy nejnovější práce, delšího trvání a nestal se další vývojovou fází v malířově tvorbě.Jedlička si v rozsáhlém cyklu těchto maleb ověřil jiné, neméně účinné prostředky malířského vyjádření, jimiž vypovídal o svém vztahu ke světu, především pak k ženě, jejíž erotičnost někdy více, jindy méně zdůrazňoval. Zdá se, že se malíř těmito obrazy rozloučil se svým ústředním motivem – ženským aktem,a obrátil pozornost k postavám starců a stařen, ztvárněným se sžíravou ironií, kterou si v minulosti často neodpustil ani u nahých ženských figur a lidských tváří. Do Jedličkova zorného pole se nyní stále častěji dostávají postavy o několik generací starší, k nimž se autor, jak sám s humorem poznamenává, svým věkem pomalu, ale jistě blíží. Zachycuje je v groteskně pitvorných situacích, v pózách překypujících křečovitými pohyby a komickými gesty, které ještě umocňuje drsně výrazný rukopis a agresivní barevnost, k níž se malíř po dvouletém zklidnění s ještě větší intenzitou vrátil. Své nové obrazy maluje na velká plátna rozprostřená na podlaze, s čímž souvisí i způsob nanášení barvy a nová komposiční řešení. Obrazovou plochu už nezaplňuje jen jednou či dvěma velkými figurami, ale řadu spontánních nápadů vrhá na plátno ze všech čtyřech stran, aniž hledí na měřítko figur, které nejsou omezovány hranicí formátu. Malba je mnohdy poznamenána náhodnými zásahy, otiskem plechovky s barvou či kolen malíře. Možnost číst obraz ze všech stran umožňuje libovolnou instalaci plátna, následně napnutého na rám.

Stejným způsobem maluje Petr Jedlička také na dlouhé pásy pláten, na jejichž ploše se střídá řada navzájem nesouvisejících figurálních motivů, které někdy rozřezává, aniž respektuje jejich logiku a tím vznikají zcela nové, nečekané souvislosti. Jindy malíř vybízí diváka k procházce očima po rozvinuté ploše takového pásu.

Jedličkova nejnovější malířská tvorba je dalším pokračování autorovy snahy vyslovit se figurativními prostředky o lidské situaci ve světě nejistot a úzkostí. Jeho obrazy jsou zrcadlem nastaveným době, jejíž hodnotová kritéria se v ní odrážejí.

Jiřina Hockeová

		Ukázka tvorby

více z tvorby najdete ve fotogalerii