Dagmar Koverdynská se narodila 22.6.1947 v Jeseníku, srostla s Domašovem a po studiích na univerzitě v Olomouci koupila selský domek na šumperském předměstí. Teprve tam mohla navázat na životní zálibu svého otce, který byl řezbářem. "Připadalo mi to samozřejmé", říká jeho dcera a po letech a přiznává, že pro ni je nejlepším materiálem vykotlaný a popraskaný kmen." Nedělám si už ani náčrtky. Co chci, kreslím rovnou na špalek, podle kazů a nachýlení.

Několikrát jsem slyšela od kolegů z oboru, že by na to neměli nervy. Nemyslím si, že pracuji těžce, spíš zdlouhavě a s velkou dávkou trpělivosti, která často přetéká. Kolikrát ke konci nemohu, plastika na ponku se mi začíná protivit, i když vím, že jde jen o její dotažení, které za den nezvládnu. Proto mám obvykle před sebou dvě rozdělané věci. Jednu před koncem a druhou nahrubo. Tak je to lepší i pro námahu. Prsty z nožíku tolik nebolí, když do nich mohu vzít silnější nástroj".

Její otec chtěl být malířem, ale válka mu všechno zkomplikovala. Jeho sklon k jemné a ornamentálně bohaté kompozici se tak přenesl o generaci dál a zanechal ve výtvarném myšlení Dagmar Koverdynské podstatně jiný rozměr. Zatímco otec věnoval jako samouk pozornost především výzdobě komorních ploch a opatřoval je často složitým reliéfem, jeho dcera tíhne k výrazu, v němž je na první pohled patrná duše dřeva a její tajemný prostor.

Někdy si donesu špalky, které mi prostě padnou do oka. Pozoruji je, obracím a zpravidla večer začínám v klidu zvažovat, co by z nich bylo. Obyčejně to dopadne tak, že se na ponk dostane všechno, co mám."

Některé reliéfy Dagmar Koverdynské mohou svým laděním připomenout nástěnnou keramiku Evy Taberyové. Ta už dlouhá léta dokazuje, že i běžné téma, kterým je pohled na vesnický dvůr z kamenné zídky, umí vyvolat pocit jedinečnosti a napětí, jemuž dává přednost i sochařka z Nového Malína. Zaznamenala velký úspěch na výstavě v Litomyšli, zúčastnila se i mezinárodního řezbářského sympozia v Třebíči. Tam sice vytvořila v krátkém čase velký dřevěný reliéf Strom života, ale k dalšímu angažmá na podobných akcích neinklinuje. Jsou podle ní příliš rychlé a pro autora namáhavé. „Připadám si totiž starosvětsky se vším, co dělám," hodnotí dosavadní práci v ateliéru, odkud je vidět do zahrady, podobné jejím řezbám.

Dagmar Koverdynská, řezbářka a sochařka.

Vystudovala gymnázium v Šumperku a Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci obor čeština a výtvarná výchova u akad.sochaře Vladimíra Navrátila a doc. Bohumila Teplého. Učila na gymnáziu v Šumperku a na základní škole v Novém Malíně. V 70. a 80. letech pobývala na Kubě a v Mongolsku, kde působil její tehdejší manžel jako geolog. Od začátku 90.let je na volné noze a věnuje se řezbaření.

Mimo Šumperka vystavovala v Jeseníku, Rovensku, Litomyšli a Brně, zúčastnila se souborné výstavy pro německé město Bad Hersfeld. Její práce jsou rozptýleny po celém světě převážně v soukromých sbírkách.

		Ukázka tvorby

fotografie díla a záběry z vernisáže najdete zde – foto©RenataHasilová