Se sochařem Františkem Navrátilem (1932) se znám dlouho, velmi dlouho. V průběhu bezmála padesáti let jsem měl příležitost sledovat vývoj jeho tvorby od časů mladosti až do let umělcova zrání. Snad mně to nyní opravňuje pokusit se u příležitosti výstavy, o alespoň stručnou charakteristiku jeho tvůrčího profilu.

Sochař se propracoval k umění od kamenického řemesla. Naznačená tvůrčí metoda nalezla výraz zejména v početné plejádě dívčích aktů, jimiž postupně zalidnil svůj borkovanský ateliér. Společným jmenovatelem těchto žánrově i výrazově rozrůzněných figurálních bronzů je lyrická intonace a jejich komorní ladění.

Poněkud odlišným, tvarově i významově bohatě odstíněným vyzněním se vyznačuje Navrátilova portrétní galerie osobností sochaři osobně blízkých, popřípadě obdivovaných, které většinou důvěrně znal. Východiskem jejich zpodobení mu byla snaha vystihnout nejen individuální rysy modelu, ale dobrat se též jeho skryté niterné podstaty.

Jakýsi ostrůvek v rámci díla Františka Navrátila představuje rozsáhlý konvolut kreseb. Kresba mu nebyla pouhým průpravným článkem v procesu směřujícím k sochařskému dílu, nýbrž svébytným vyjadřovacím prostředkem. Umožnila mu spontánně zachytit prchavou představu snad ještě v podobě autentičtější než je tomu v plastice.

Kreslířská tvorba rozšířila umělcův tematický i výrazový repertoár, aby se posléze stala ve svém souhrnu jeho intimním deníkem, odhalujícím tok výtvarných představ, které mu táhly hlavou. Zároveň dotváří onu část Navrátilova díla, kterou lze považovat za vlastní jádro sochařova přínosu.

Komorní okruh tvorby Františka Navrátila poskytl spolehlivé zázemí k jeho poměrně rozsáhlým aktivitám v oblasti umění monumentálního, které s příslovečnou skromností chápe jako službu veřejnosti. Například v dramaticky koncipovaném portrétu Sigmunda Freuda, v jasném ovoidním útvaru hlavy Bohuslava Martinů nebo třeba ve skladbě výrazně klenutých objemů podobizny profesora Otakara Teyschla.

Při bilanci, kterou tato výstava umožňuje, se v náznaku rýsuje cesta Františka Navrátila k vlastnímu sochařskému projevu. Na samém jejím začátku je možno zaznamenat směrodatný vliv dvou čelných postav českého sochařství dvacátého století. Profesoru Janu Laudovi a profesoru Makovskému, u něhož po absolutoriu pražské Akademie výtvarných umění působil jako pomocník, vděčí především za základní orientaci ve světě soudobého umění. K vlastnímu osobitému přínosu českému novodobému sochařství se František Navrátil musel ovšem probojovat usilovnou tvůrčí prací v průběhu uplynulého půlstoletí.

Ze souhrnné charakteristiky Navrátilova díla vyplývá, že je neseno přesvědčením, že právě v dnešní složité době, poznamenané zmatením hodnot, má realistický sochařský čin své opodstatnění, že je s to oslovit vnímatele aktuálním poselstvím.

Jiří Hlušička

		Ukázka tvorby

více z tvorby Františka Navrátila naleznete ZDE