Židovská

Ilustrace:
Lubomír Lichý

V Mikulově žil velmi štědrá rabín. Kdo u jeho dveří zaklepal, ten dostal najíst, napít a mohl se v jeho domě vyspat. Jednou přišel velmi zubožený muž. Rabín ho pohostil a ráno mu dal ještě prsten. Když to jeho žena slyšela, začala nadávat svému muži: „ Víš, jak je ten prsten vzácný? Za něj bychom si mohli koupit dům.“ Muž se rozběhl za žebrákem a pravil: „ Žena mi právě řekla, že ten prsten, co jsem ti dal, je velmi vzácný. Tudíž, nenech se ošidit!“

Kovářka – čarodějnice (Bulhary, Pálava, Děvičky)

V Bulharech žil kovář se svou ženou. Zaměstnávali dělníka Jana a učně Břetislava.Ten však byl den ode dne hubenější a unavenější. Jan už se nemohl dívat na svého kamaráda a tak se zeptal: „Už delší dobu tě pozoruji, co je příčinou tvého zubožení?“ Břetislav se nenechal dlouho pobízet a sdělil mu své tajemství: „Nevím, zda mi to budeš věřit, ale naše kovářka je čarodějnice. Každou noc přichází k mé posteli, nasadí mi chomout a já se pak proměním v koně. Kovářka na mě nasedne a nechá se odvézt k Děvičkám na Pálavě. Tam mě uváže ke stromu a jde řádit s ostatními družkami. Až k ránu jedeme domů, pak mi sejme ohlávku a já se stanu zase člověkem.“

Jan bez dlouhého rozmýšlení rozhodl: „S tím musíme něco udělat. Dnes budu spát v tvé posteli. Uvidíš, jak tu starou čarodějku vytrestám.“ Té noci přišla kovářka opět do ložnice. Hodila chlapci chomout přes hlavu, a jakmile se proměnil v koně, nasadila mu ohlávku a uháněli k Děvičkám. Zde se kovářka změnila v čarodějnici a s ostatními křepčila až do svítání. Mezitím se podařilo Janovi pomocí větve vysmeknout z čarovného chomoutu, a když se kovářka vracela, hodil jí ho kolem krku. Nasedl na kobylu a jel do Pavlova ke známému kováři, aby ji okoval. Doma v Bulharech ji chomout zase sundal a kovářka s pláčem utekla do světnice. Dva dny nevylezla z postele a kováři tvrdila, že je nemocná. Mládenci mu nakonec odhalili tajemství chomoutu. Když pak odkryli peřinu, zjistili, že má kovářka na rukou a nohou připevněné podkovy. Čarodějnici museli znovu proměnit v koně, aby ji těch podkov mohli zbavit. Poté kovářka navždy zmizela. Zřejmě na Děvičky.

Tatarská princezna Jasmína (Pálava, Děvičky)

Ilustrace:
Jiří Novák

Slavný tatarský chán Batu měl překrásnou a chytrou dceru Jasmínu, která ráda cestovala a poznávala cizí kraje a zvyky lidí. Když jednoho dne projížděla úrodným krajem pod Pálavou, spatřila na kopci hrad.

Pan Oldřich je ochotně přijal, poskytl jim nejkrásnější komnaty a večer připravil bohatou hostinu. Ale i přes štědré dary princezny Jasmíny zatoužil po jejím bohatství, které zůstalo na vozech. Svým sluhům přikázal: „Přepadneme obě služky a princeznu v jejich komnatách, sebereme jim všechny šperky a zabijeme je. Nikdo nesmí zůstat naživu!“ A jak řekl, tak učinili. Když se k ránu nabažil získaného bohatství, pohlédl z okna a smrtelně bledý padl k zemi. Pod hradem totiž tři zkamenělá těla a u nohou jim seděl vápencový pes.

Pan Oldřich od té doby bloumal po svém panství jako bez ducha, hrad chátral, zbláznil se a zanedlouho zemřel.