Za dávných časů stával v Mistelbachu na kopci mohutný hrad. Sídlil zde loupeživý rytíř Arnold, který se svými muži projížděl krajem, loupil, vraždil a bez milosti nechal vypalovat celé vesnice. Nic jim nebylo svaté. Při jedné výpravě zabili nevinného kočího, který těsně před smrtí pravil: „ Za to, jak ničíš, kradeš a zabíjíš, tě navždy proklínám!“ Od té doby již neměl Arnold štěstí a byl čím dál chudší. Všichni jeho přátelé i sluhové zmizeli i s nahromaděným bohatstvím, v pokladně nezůstal ani zlaťák. V té chvíli se zjevil ďábel a Arnold s ním uzavřel smlouvu na deset let. Opět se mu vedlo dobře, pořádal pitky a hýřil jako dřív. Když se čas naplnil, ďábel si pro rytíře přišel a v mžiku oba zmizeli ve skalní roklině. Od těch dob vídali lidé v noci vylézat ze skály obrovskou ohyzdnou ropuchu, která bořila hradní zdivo, dělala díry do základů, až se z hrdého hradu stala zřícenina. Dávno už se zapomnělo na krutého rytíře Arnolda a jeho spolčení s ďáblem. Jednoho dne se lidé rozhodli, že na místě ruiny postaví kostel. Ale sotva se stavbou začali, hned na druhý den bylo vše zbořené. Když se to opakovalo každou noc, vypravilo se několik odvážných mužů na hrad. Ukryli se za kameny a čekali. Přesně o půlnoci se zjevila tlustá ropucha a rozbila zeď, kterou přes den zedníci pracně vystavěli. Když odbila jedna hodina po půlnoci, příšera zmizela. A tak další noc přišli chlapi i s farářem, který měl žábu zastřelit. Ten počkal za kamenem, a když vylezla, trefil ji posvěcenou skleněnou kulkou. A tak se v Mistelbachu zbavili zakleté rytířovy duše. Během krátké doby byl kostel postaven a zasvěcen sv. Martinovi. A aby se na tuto událost nezapomnělo, zazdili ropuchu do kostelní zdi, kde je k vidění dodnes. 

Zpracovala: Mgr. Ilona Salajková

(autorská ilustrace)

Tanec duchů z Grubernu     Jiří Bernard

Ďábelská ropucha

(autorská ilustrace)

Potulní mniši     Břetislav Kovařík

(autorská ilustrace)

O mistru Birckovi

Obelisk - Místo, kde kníže dostal facku

Minaret - Stavitelská zkouška odvahy     Jiří Novák

Zámek Lednice - Schodiště, jaké nemá ani císař

Termín: od 3. 8. 2020 do 4. 10. 2020

Happenning k výstavě 17. 9. 2020 (čtvrtek) 19:00 hod.

Termín: od 16. 9. 2020 do 20. 9. 2020

Ilustrace:
Lubomír Lichý

V Mikulově žil velmi štědrá rabín. Kdo u jeho dveří zaklepal, ten dostal najíst, napít a mohl se v jeho domě vyspat. Jednou přišel velmi zubožený muž. Rabín ho pohostil a ráno mu dal ještě prsten. Když to jeho žena slyšela, začala nadávat svému muži: „ Víš, jak je ten prsten vzácný? Za něj bychom si mohli koupit dům.“ Muž se rozběhl za žebrákem a pravil: „ Žena mi právě řekla, že ten prsten, co jsem ti dal, je velmi vzácný. Tudíž, nenech se ošidit!“

V Bulharech žil kovář se svou ženou. Zaměstnávali dělníka Jana a učně Břetislava.Ten však byl den ode dne hubenější a unavenější. Jan už se nemohl dívat na svého kamaráda a tak se zeptal: „Už delší dobu tě pozoruji, co je příčinou tvého zubožení?“  Břetislav se nenechal dlouho pobízet a sdělil mu své tajemství: „Nevím, zda mi to budeš věřit, ale naše kovářka je čarodějnice. Každou noc přichází k mé posteli, nasadí mi chomout a já se pak proměním v koně. Kovářka na mě nasedne a nechá se odvézt k Děvičkám na Pálavě. Tam mě uváže ke stromu a jde řádit s ostatními družkami. Až k ránu jedeme domů, pak mi sejme ohlávku a já se stanu zase člověkem.“

Jan bez dlouhého rozmýšlení rozhodl: „S tím musíme něco udělat. Dnes budu spát v tvé posteli. Uvidíš, jak tu starou čarodějku vytrestám.“ Té noci přišla kovářka opět do ložnice. Hodila chlapci chomout přes hlavu, a jakmile se proměnil v koně, nasadila mu ohlávku a uháněli k Děvičkám. Zde se kovářka změnila v čarodějnici a s ostatními křepčila až do svítání. Mezitím se podařilo Janovi pomocí větve vysmeknout z čarovného chomoutu, a když se kovářka vracela, hodil jí ho kolem krku. Nasedl na kobylu a jel do Pavlova ke známému kováři, aby ji okoval.  Doma v Bulharech ji chomout zase sundal a kovářka s pláčem utekla do světnice. Dva dny nevylezla z postele a kováři tvrdila, že je nemocná. Mládenci mu nakonec odhalili tajemství chomoutu. Když pak odkryli peřinu, zjistili, že má kovářka na rukou a nohou připevněné podkovy. Čarodějnici museli znovu proměnit v koně, aby ji těch podkov mohli zbavit. Poté kovářka navždy zmizela. Zřejmě na Děvičky.

Ilustrace:
Jiří Novák

Slavný tatarský chán Batu měl překrásnou a chytrou dceru Jasmínu, která ráda cestovala a poznávala cizí kraje a zvyky lidí. Když jednoho dne projížděla úrodným krajem pod Pálavou, spatřila na kopci hrad. 

Pan Oldřich je ochotně přijal, poskytl jim nejkrásnější komnaty a večer připravil bohatou hostinu. Ale i přes štědré dary princezny Jasmíny zatoužil po jejím bohatství, které zůstalo na vozech. Svým sluhům přikázal:  „Přepadneme obě služky a princeznu v jejich komnatách, sebereme jim všechny šperky a zabijeme je. Nikdo nesmí zůstat naživu!“ A jak řekl, tak učinili. Když se k ránu nabažil získaného bohatství, pohlédl z okna a smrtelně bledý padl k  zemi. Pod hradem totiž tři zkamenělá těla a u nohou jim seděl vápencový pes. 

Pan Oldřich od té doby bloumal po svém panství jako bez ducha, hrad chátral, zbláznil se a zanedlouho zemřel.

O vášni karbanické, velké facce a obelisku - Jan Vobr

O pokladu, chamtivosti a ztrátě dítěte - Jan Vobr