Petr Jedlička v Galerii Reistna (3. dubna 2014)

Vernisáž výstavy se konala ve čtvrtek 3. dubna 2014 v Galerii Reistna.
Úvodní slovo Karla Ševčíka:

Vážení přátelé výtvarného umění –
Vše podstatné o výtvarné činnosti malíře a sochaře Petra Jedličky se dozvíte v přiložených publikacích a velmi obsažné studii od paní Jiřiny Hockeové, teoretičce umění, která se tvorbou autora zabývá již několik let.
Dovolím si pronést krátkou úvahu, která s tvorbou Petra Jedličky přímo souvisí a tou je humor – vlastnost velmi potřebná – zvláště pro výtvarníky.
Jako představitel české grotesky a velmi expresivní malby využívá této vlastnosti ve svých dílech. Je bystrým pozorovatelem, umí nás svléknout nejen z šatů, ale i z kůže a poté nás položit do svých mnohdy sarkastických obrazů. Používá štětce jako skalpelů. Znám Petra dosti dlouho, abych si mohl dovolit Vás informovat o této jeho přednosti a on to doufám nebude považovat za poťouchlost.
Jeho vášeň přivádět lidi do situací, kdy si říkáte „já bych chtěl být na jeho místě", je pověstná. Ale obraťme pozornost na signaci jeho děl. Je pravda, že spousta autorů – hlavně literárních bylo tak slušných, že netvořila pod svým pravým jménem – ať to byl Frýda-Vrchlický, Bernášek jako Karel Toman či Antonín Vančura jako Mahen a další. Ale co se skrývá pod pseudonymem „Jedli" obecně platí zásada, že se rádi skrýváme – a to už od dětství. Mně bylo autorem vysvětleno, že bývá po tvorbě, tak unaven, že mu již nezbývá sil, aby podpis dokončil.
Dále uvádím pro názornost jeden příklad: a tím je „bezdomovec ve škole"..............................
Takových příhod bych mohl uvést desítky, Petr Jedlička je samozřejmě popře.
Na závěr této úvahy chci podotknout – neb jsme ve vinném kraji „In vino veritas" – ve víně je pravda.
Pokud se ovšem pije, stejně tak je pravda v obraze Petra Jedličky, pokud se jim porozumí.
Víc připomínek nemám – nechci Vás zdržovat od příjemných zážitků. Přidám jen pár bonmotů, kterým pan profesor při výuce pověstný:
Studenti – to se vám to maluje, když nemáte talent.
Či malujte – malujte jak mluvíte, ale mluvte co nejméně.

Více o Petru Jedličkovi najdete ZDE

Fotografie z vernisáže ZDE: ©Karel Rakovský, ©Renata Hasilová

LiStOVáNí: Faktor Merde (6. dubna 2014)

V neděli 6.4. v galerii proběhl další díl úspěšného seriálu LiStOVáNí a hned první věta publikum pobaví. Slovní spojení „hormonální tsunami" se jen tak často neslyší. Stephen Clarke, autor knihy, je prostě vtipný hned v úvodu své knihy, která je pátým, volným pokračováním série jeho knížek MERDE. Tyto knihy pojednávají o zážitcích hlavního hrdiny, Angličana Paula Westa, žijícího v Paříži, a jeho peripetiích s francouzskou byrokracií.

V tomto humorném duchu pokračuje celé představení, duo Hejlík – Hollá se skvěle doplňuje. Čtení v češtině je okořeněno o francouzské výrazy, kdy zazní i některá velice sprostá, ale Francouzi hojně používaná slova. Úžasná schopnost Věry Hollé zahrát hned několik různých postav během představení je obdivuhodná, stejně tak její napodobování rozdílných francouzských přízvuků.

Po necelé hodince představení končí a přichází dlouhý aplaus. Pan Clarke vstupuje na jeviště a sám tleská výbornému hereckému výkonu obou hlavních aktérů. Lukáš Hejlík se přiznává, že jeho angličtina je sice lepší než francouzština, ale přeci jen přizve kamaráda-tlumočníka. Pan Clarke odpovídá s vtipem sobě vlastním. Jeho humor vůbec není „anglicky suchý", směju se, až mi tečou slzy. Zkrátka co slovo, to perla. Už jen odpověd na otázku proč si vybral právě Francii mluví za vše. Pan Clarke si ji vybral hlavně proto, že ve Francii mají nejvíce volna a státních svátků v Evropě :-)

.....více fotografií najdete ZDE: ©Karel Rakovský, ©Renata Hasilová

Koncert Ivo Jahelka (12.dubna 2014)

Zpívající právník pan Ivo Jahelka k nám do galerie dorazil dne 12.4. Pamatuji si jako malá holka, jak jsem si jeho písně pouštěla na gramofonu a smála se některým sprostým slovům jsem. Ted již jako dospělý člověk jsem se nesmála jen těm sprostým, ale jeho vtipně podaném způsobu, jakým vypráví a zpívá o všem co slýchá v soudní síni. Smáli jsme se všichni, co jsme tam byli. Historek nebylo málo a byl to nádherně odlehčený večer, plný humorných příběhů. Pan Jahelka poté poskytl rozhovor do místních novin, podepsal všem, co chtěli připravené CD a s úsměvem na rtech odjížděl zpět do Jindřichova Hradce. A my se ještě dlouho smáli jeho písním.

více fotografií najdete ZDE: foto ©Karel Rakovský

Jiří Menzel v Galerii Reistna (18. dubna 2014)

Nejúspěšnější a dle mého názoru nejlepší český režisér pan Jiří Menzel navštívil naší galerii dne 18.4. Jeho beseda začala neobvyklým způsobem, kdy pan Menzel řekl, ptejte se mě na otázky, nečejte, že tady budu půl hodiny mluvit o sobě. Když se nebudete na nic ptát, tak vás nic nezajímá a já mohu jet domů. Ruky se zvedaly po celou dobu dvouhodinové besedy a pan Menzel vtipně a osobitě odpověděl na všechny dotazy. Řekl mi při odchodu, že byl překvapen znalostmi lidí i tím, že se ho nikdo nezeptal na žádnou blbou otázku. I jemu se u nás moc líbilo a doufám, že u nás nebyl naposled. Trpělivě podepsal všechny knihy a odvezl si valtické víno, které mu moc chutnalo a zanechal za sebou takou odlehčenou atmosféru. Usmívali jsme se všichni. A může za to on, velikán české kinematografie, Jiří Menzel. Bylo nám poctou Jirko a brzo doufáme na viděnou.

Degustace červených vín (25. dubna 2014)

Další z večerů cyklu Gurmán vs. Gurmet byl věnován červeným italským vínům. Raut jako vždy připravil kuchař Galerie Reistna Lukáš Schneider.

více foto ZDE – ©Renata Hasilová

Brazílie, jak ji neznáte (2. května 2014)

Brazílie českýma očima, doprovázená fotkami a zážitky z cest. Beseda o kultuře, jídle a zvycích z oblasti Porto Alegre. Součástí byla také ochutnávka brazilského čaje. Přednášeli: Gaucho, Ze Roberto
Mgr. Petr Rattay, M.A.

více foto – ©Karel Rakovský

LiStOVáNí: Legenda Z + H (13. května 2014)

LiStOVáNí k nám tentokrát zavítalo s úplně jiným žánrem a to cestopisem.
LiStOVáNí vyjímá z pestrobarevné žánrové palety jednu výjimku – cestopis. Navíc, jeho autory jsou opravdové legendy, Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka. Popasovat se s knihami, které více než po padesáti letech upravil nedávný jubilant, Miroslav Zikmund, je opravdová výzva. Cílem tohoto LiStOVáNí bylo Hanzelku se Zikmundem přiblížit dnešním generacím, kterým vše připadá tak samozřejmé a netuší, že tihle dva byli a navždy budou opravdoví „frajeři". Legenda Z+H v českém cestopisu nikdy nepomine.

– účinkovali: Pavel Oubram a Tomáš Drápela

Zdeněk Strouhal – vernisáž (4. června 2014)

Výběr z výtvarného díla Zdeňka Strouhala přináší vlastně jen nepatrnou část jeho mnohaleté, neobyčejně bohaté tvorby, v níž jeho tvůrce uplatňuje velmi široký repertoár výtvarných technik a žánrů (olejomalby, pastely, akvarely, kvaše, kresby, grafické techniky ad.), všech naprosto suverénně zvládaných – a této šíři odpovídá i neobyčejné tematické bohatství Strouhalových výtvarných realizací: vedle častých krajinomaleb, které mnohdy těží právě z okolí Valtic, v nich nalézáme i figurální motivy, akty, portréty, studie koní, interiérů, obsahově „volné" kompozice, jakož i mnohé další.

Nejde však zdaleka tolik o tuto šíři a technickou dovednost, jako o nespornou hloubku a intenzitu Strouhalova výtvarného projevu, tedy o jeho ducha a duši. Není nikdy povrchně líbivý, ale ani neprovokuje lacinými schválnostmi; nekopíruje doslovně tzv. realitu zpodobovaných předloh, ale nikdy přírodu nezrazuje, jen ji osobitě interpretuje, jak v jejích jedinečných proměnných hodnotách světelných a barevných, tak i v jejím vnitřním řádu rytmů a tvarů, který v každém svém díle zas a znovu s hlubokým vnitřním zaujetím a hledačskou opravdovosti objevuje a vkládá do nich sám sebe, řád nezaměnitelně své imaginace. Jeho výtvarný rukopis je sice při letmém pohledu zdánlivě různorodý, ve skutečnosti však má své pevné vnitřní vazby a osu – a je také snadno rozlišitelný i mezi desítkami jiných. A jsou v něm také přítomné hluboké vazby na velké tradice českého i světového umění, které mnozí současní malíři nihilisticky ignorují a přispívají tak i k chaosu a krizi současných uměleckých měřítek. Strouhalovo dílo, i v tomto hodně úzkém, ale i tak reprezentativním výběru, nás tedy mimo jiné i vrací k nepomíjivým zdrojům a hodnotám, z nichž žilo umění po celá staletí a které nejsou mrtvé ani dnes. Stačí třeba jen dokázat jeho artefakty vnímat aspoň trochu s podobnou trpělivostí, otevřeností a chutí objevovat, jakou do nich vkládá jejich tvůrce. Myslím, že to určitě stojí za to, vnitřní řád Strouhalových děl totiž chce souznívat, a také souznívá, s řádem opravdové krásy, který by měl vstoupit i do života každého z nás.